Drobné postřehy

30.6.2009 uplynul přesně rok od odchodu našeho Vikíška.

Chtěli bychom moc poděkovat všem, kteří se starají o jeho ratolesti, ať už je mají doma jako společníky, či je zapojili do chovu a předvádějí je na výstavách.

Vždyť Vikiho potomci vyrůstají např. v CHS Dermott, Faledo, od Rubínek či Rosmery. Mít občas možnost je vidět pro nás znamená vždy si znovu oživit památku na našeho malého anglického gentlemana.

Konec-konců, i u nás poskakuje, a to doslova, Vikíškova dcerka Avalanche.

—————————

30.6.2008 Vikíšek odešel do psího nebe. Do poslední chvíle ani nazasténal, jen chtěl, abychom ho drželi v náručí.

Pamatujeme si, jako by to bylo včera, když k nám přišel. Ještě jsme bydleli v Praze v malém bytě s předzahrádkou. Hned pochopil, že fenečka doma je jenom jeho a už se od ní nikdy nehnul na delší vzdálenost, dokonce i při vycházkách v lese, kdykoliv se opozdila, čekával na ni, a když konečně dorazila, tahal ji za uši a něžně jí spílal, kdeže se to toulala. Už jako malý, čtyřměsíční, jinoch, když na Mimi přišly její dny, jí vyhrabal na zahrádce za keříkem ďolíček, kam si ji odvedl, lehl si před ní, aby ji chránil, a, kdykoliv se přiblížil setr, obnažoval ty malé měnící se zoubky, aby bylo zcela jasné, kdo je doma pánem.ˇ

Vždy stačilo, aby se jeden z nich na pár vteřin oddělil od druhého, třeba jenom vyběhl před dům, druhý z dvojice ho okamžitě začínal vyhlížet a jakmile se setkali, vypadalo to, jako že si povídají, švitořili klidně třeba několik minut, jakoby se neviděli roky.

————————-

V živé paměti máme také příhodu, kterou nám vyprávěla Alexandra, u níž Vikíšek bydlel pár dnů před loveckými zkouškami. Z běhání po poli a slídění byl Viki úplně nadšený, ale strašně rád si dělal ze všeho legraci, a úplně miloval, když se mu nějaký vtip povedl a on se potom mohl usmívat. A tak jednou přišli domů z pole, Saša se postarala o všechny svoje psy a chtěla vyrazit k nám na návštěvu. Ještě kontrola, všichni jsou zde, ha, jen Viki ne. “Vikíšku”, “Viki” – nic. A tak Saša čtvrt hodiny běhala po poli i po vesnici a hledala psa, volala ho, nic. Už se chystala nám zavolat a přiznat, že se Viki ztratil, poslední kontrola, “Viki” – a on tam seděl, prostě si jen tak seděl mezi psy, musela ho vidět už předtím, ale neozval se na volání, proto si ho nevšimla. Když viděl, že ho odhalila, rozesmál se na celé kolo. Culil se od ucha k uchu.

————————–

Síďa nás naučil zbrusu novou hru – říkáme tomu “hra na prvního v pořadí”. V praxi se jedná o to, že Sid a Mimi vždy dojedí večeři nejdříve, následně si vzájemně překontrolují misky a poté, zatímco Mimi brouzdá od jednoho ke druhému, Sid si sedne k “tátovi” Vikíškovi. Ten totiž dojídá poslední a sem-tam něco nechá. A tak těsně vedle jeho misky trůní Sid a vrčí na všechny, kteří procházejí kolem, protože on je “první v pořadí”. I poslední. Jak Vikíšek opustí misku, vše zbylé zapadne ihned do Sida . Je to brouček.

————————-

Elík nás naučil hru na špunt. Z nějakého důvodu se rozhodl, že bude sám hlídat, půjde-li náš Mikeš ven nebo ne. V praxi to vypadá tak, že kdykoliv je Elďo na zahradě a kocourek se rozhodne opustit dům, běží kokr jak o život k tomu jedinému místu v plotě, kudy by mohl mňoukal zahradu opustit. U dirky se prudce otočí, zacouvá a zastrčí se ocasem napřed přesně mezi konec plotu a dům. Tam pak setrvá, dokud mu neřekneme, že kocour ven tentokrát může. Je to mazel .

—————–

Jak jsme uchovňovali Bastiena .

Jednou z podmínek pro uchovnění kokršpaněla je po roce věku účast na dvou českých výstavách (naši kokři nemají složené pracovní zkoušky), a tak jsme na přání chovatele přihlásili Bábovku na Speciální výstavu španělů, konající se v Praze 26.5.2007. Posuzovala anglická rozhodčí Mrs. Carolin Muirhead, závěrečné soutěže pak posuzovala společně se svým manželem. Řekli jsme si tedy, co můžeme ztratit, maximálně se potvrdí, že v tom malém lotrovi něco dříme, případně  naopak:-)).

Basťák nastoupil v mezitřídě, kde společně s ním byli ještě tři další kokři, a po zevrubném posouzení odešel s V1 CAC. Hotovo bylo kolem desáté a pak nastalo dlouhé a kvůli vedru i úmorné čekání na finálové soutěže.

Tam Bábovka, mezitím posílená kuřecí čínou, řízkem a párkem (strava místní kantýny, nutno přiznat, že vařili opravdu skvěle) zabojovala a titul Vítěz speciální výstavy, společně s pohárem, kokardou a pytlíkem krmení, putoval k nám .

Následovalo rozhodování o nejkrásnějšího jedince plemene (BOB) a Bastien opět vyhrál.

Po chvíli nastoupil i o celkového vítěze a juchů , je to tam, Bastien je BIS!!!

Vyhrávat je skvělé, ale, upřímně řečeno, je pro nás mnohem důležitější, že již druhý anglický rozhodčí shledal Babáčka výborným a dokonce mu přiznal nějaký ten titul.

Prostě, máte ty kokry doma, spějí s vámi v posteli, poskakují po domě s plyšovými kachnami nebo po lese se šiškami (kolikrát musíme zůstat stát na místě i několik desítek minut a kopat si se spadanými šiškami, případně rychle běžet k nejbližší kaluži, v níž se některý rozhodne vykoupat), koukají s vámi na televizi (vy koukáte, oni leží, hlavu ve vašem klíně, a klimbají), a pak je jednou za čas jedete “představit světu” a oni se najednou změní a jsou takoví jakoby odpovědní a předvádiví a soutěživí a jednoduše úžasní… Je to bomba.

Jak jsme se kvalifikovali na Cruft´s .

Rozhodnutí pokusit se kvalifikovat na tuto prestižní výstavu, spíše svátek psů, v nás dřímalo dlouho a poté, co se nám podařilo v loňském roce v maďarském Kecskemétu kvalifikovat Vikíška (BOB junior) a přijít o tuto kvalifikaci vlastní hloupostí (nevyzvedli jsme mu potvrzující diplom), vyrazili jsme letos opět do Maďarska, tentokrát do Szilvásvárádu, s rozhodnutím, v případě kvalifikace bez diplomu neodjíždět, i kdybychom měli na místě přenocovat:-)).

Známá chovatelka z Rakouska nám zajistila ubytování v malém penzionku, kam sama nakonec kvůli nemoci svých psů nepřijela a ponechala nás tedy napospas pouze maďarsky hovořící vedoucí, 10ti strmým dřevěným schodům do patra a ovčákovi, uvázanému na dvoře a bránícímu nám dostat se do vlastního auta.

Přespali jsme a ráno využili ovčákovy chvilkové nepozornosti a vyjeli.

Výstavy v Maďarsku probíhají většinou venku a ani tato nebyla výjimkou. Naštěstí vyšlo počasí, takže mohl nejprve zazářit Bastien ve třídě mladých (děkujeme panu rozhodčímu Gordonu Williamsovi za neskonalou trpělivost, s níž si Bábovínka pořád přestavoval, neboť ten prostě chtěl všechno jiné jen ne postát sekundu bez hnutí).

Poté Vikíšek v těžce obsazené třídě šampionů skončil třetí, Avalange v dorostu druhá a Mimi v šampionkách zazářila a kvalifikovala se jako nejlepší fenka:-).

Na diplom jsme stáli půl hodiny před otevřením kanceláře, aby náhodou nedošly:-)).

Úžasný výlet!!!