Cruft ´s 2008

Cruft´s 2008 - jeden velký splněný sen.

 

Loni v dubnu, když se Mimi s Bastienem poprvé kvalifikovali na letošní Cruft´s, se začal pomalu plnit můj velký sen – zúčastnit se se psem této prestižní výstavy, výstavy, na kterou se nemůžete jen tak přihlásit, musíte se zúčastnit některé z vypsaných kvalifikačních výstav a získat tam CAJC či CACIB, výstavy, na niž se letos chystalo 22964 psů, jež očekávala  přes 150000 návštěvníků a 14 milionů televizních diváků.

Je pravdou, že letošní rok byl svého rodu přelomový, zahraniční účastníci, vlastnící psy s titulem Interchampion, mohli tyto psy prostě jen tak přihlásit a nemuseli procházet sítem kvalifikací, nicméně samotný tento titul něco o kvalitách příslušného psa vypovídá.

Nejdříve ze všeho se sluší poděkovat všem, kteří mi umožnili tento sen prožít, z “nepsího světa” především sestře, mamince a tetě, které se rozhodly rukou společnou a nerozdílnou oslavit moje “jubilejní” narozeniny ne obligátním dortem a dárky, ale sponzorováním této dlouhé cesty.

Poté můj velký dík patří Dáše, za to, že moje “psí” snažení neustále podporuje, a díky tomu mohou u nás všechny naše chlupaté perličky bydlet jako opravdoví členové rodiny.

Velké poděkování směřuje i k paní Číhalové a paní Trnkové, obě dámy si na dobu šesti dnů podělily naše zbývající psy, abychom vůbec mohli odjet.

Ze “psího světa” děkuji především Saše Zemanové, za to, že byla ochotná s námi jet takovou dálku a obětovala řadu hodin, určených pro odpočinek a spánek, finálním úpravám obou psů v předvečer samotné výstavy.

Můj zvláštní dík patří panu Šulckovi, za odvahu a profesionalitu, s nimiž vzal na největší světové výstavě dvouletého psa do třídy, v níž se sešlo cca 20 anglických šampionů a interšampionů.

Společně s námi věřil, že i v tomto věku Bastien může zaujmout, že má co nabídnout a čím vyvážit svoji prozatímní nevycválanost a “nedospělost”.

Všichni výše jmenovaní, aniž si to možná uvědomují, mi umožnili prožít opravdu nevšedních pár dnů, v rámci kterých naši dva chlupáči dostali, jako první v Čechách odchovaní a žijící kokři, možnost proběhnout se po stejném zeleném koberci, po němž se již léta prohánějí nejlepší angličtí psi.

—————————

Již samotná cesta byla skvělým zážitkem. Nasedali jsme  do auta s tím,že se na nejbližších 24 hodin stává naším domovem, že pojedeme ve dne – v noci, pro sebe naprosto neznámou cestou, z toho část dokonce po levé straně.

Zaplať Pánbůh za všechna ta krásně upravená odpočívadla v Německu, na nichž můžete zastavit a sníst či vypít něco teplého,aby se vám zase rozproudila krev v žilách! Po Německu následovala na naší pouti Belgie, země, kde prostě “jedete pořád rovně”. Paradoxně si však při jízdě noční Belgií odpočinete, neboť celá dálnice, od vstupu do státu až po výstup z něj, je rozsvícená. Taková malá bílá noc .

Po Belgii následuje průjezd Francií, kde se opět začínáte cítit jako doma, dálnice místy drncá jak důvěrně známé panely na D1.

Ani nemrknete a jste v přístavu Calais, cesta z něj do Anglie vede buď Eurotunelem, nebo trajektem.

Zde se konečně dostávají ke slovu i pasy, přičemž ty psí jsou kontrolovány s mnohem větší intenzitou a zaujetím. Milý celník nás upozorňuje na to, že pes musí mít v pasu vše v náležitém časovém pořádku, nejdříve mikročip, poté očkování proti vzteklině a následně vyjádření laboratoře o hodnotě protilátek.

Drobný šok nastává, když zjišťujeme, že francouzská společnost stávkuje a trajekt tedy provozují pouze Angličané. V praxi to pro nás znamená delší čekání, prodlužované navíc průběžnými zprávami o zpoždění trajektu z důvodu špatného počasí. Sedíme v autě a sledujeme, jak se pomalu začíná plnit to velikánské prostranství kolem nás. Po čtyřech a půl hodinách konečně zhasíná tabule, oznamující zpoždění trajektu, a my se naloďujeme.

Po hodinu a půl dlouhé plavbě na trajektu, kde se můžete v klidu najíst, dát si kafíčko s koláčkem, nakoupit či zahrát na automatech (vše placeno samozřejmě již v librách), se ocitáme v přístavu Dover, v královské Anglii, zemi, kterou nesmírně obdivuji. Následuje velice zajímavá cesta po levé straně, záhy zjišťujeme, že po dálnici to ještě docela půjde, jen je potřeba mít na zřeteli, že i pomalejší a předjížděcí pruh jsou zde opačně . Horší jsou kruhové objezdy, zvláště ty bez světelného značení, rozhlížíme se raději vždy opravdu na všechny strany, snad i nahoru a dolů. Ale jedeme:-).

Od místa vylodění do Coventry, kde máme objednané ubytování, je to přes 300 km.

—————————-

Hotel Ibis je nádherný malý, skoro by se chtělo říct rodinný, hotýlek s cca 25 dvoulůžkovými pokoji, s nádherným okolím, umožňujícím bezproblémové venčení, a s velmi příjemnou obsluhou.

Ubytováváme se a padáme na postele (psí skáčou na postele:-))), nastává zasloužená chvilka odpočinku. Je to opravdu jen chvilka, protože už za necelou půlhodinku jsme opět na nohou a koupeme a fénujeme a koupeme a fénujeme.

Konečně jsou kokříci vysušení podle našich představ a tak je ponecháváme říši snů a odebíráme se na večeři.

—————————

 Jídlo je typické anglické – hranolky a steaky se připravují přímo před našima očima a je jich opravdu hodně:-), všechno ostatní, včetně polévek, je přinášeno již předpřipravené a jen se “dodělává” v obrovské mikrovlnce. Vlnka nevlnka, cokoliv se ocitne na našem talíři, voní i chutná naprosto báječně.

Vítězíme i nad dezertem, když v tom si ke stolu vedle nás sedá asi desetičlenná parta Angličanů, s velkými nápisy “tanec se psy” na svých mikinách. Po chvilce přemýšlení je oslovujeme a prosíme, zdali by nás následující den nedovedli do Birminghamu na výstaviště. Jsou úžasní, nejenže souhlasí, ale okamžitě prosí zaměstnance hotelu, aby pro nás zapnul televizi, kde BBC vysílá nejdůležitější okamžiky prvního dne výstavy. Prý abychom nasáli atmosféru .

Je vidět, že Anglie v těchto dnech Cruftem opravdu žije, televizi hned začínají sledovat i ostatní návštěvníci hotelové restaurace. Pomalu se loučíme a vyrážíme ještě doupravit oba naše unavené psí šampiony. Bastien je dokonce tak zmožený, že ve stoje na stole usíná a Dáša mu drží hlavu, aby ho Alexandra mohla alespoň trochu “zkrášlit”.

—————————–

Ráno je tu, vstávám a napouštím si vanu horkou vodou. Po chvilce vstává i Dáša a jemně mne upozorňuje, že nemám přeřízený čas, takže jsme mohli všichni ještě hodinu odpočívat. Bereme psy a choulíme se s nimi pod peřinu, když tu klepe na okno Saša, také se středoevropským časem na svých hodinkách . Tak moc na tu výstavu spěcháme ).

Venčíme, snídáme, balíme potřebné věci a zařazujeme se za velké “taneční” auto, které nás má dovést na vytoužené místo.

Tam na nás čeká účast na největší výstavě psů ne světě.